Po celé řadě skandálů, bouřlivých změnách ve vládě a osobních útocích na všech stranách je možná nejpřekvapivější slušná volební účast. 45% je na Polsko dost, tolik lidí nenašlo cestu k volebním urnám ani v případě vypjatých parlamentních voleb v loňském roce. Jak dál? Dostane vládnoucí PiS (Právo a spravedlnost) mandát dál se pokoušet o vytvoření "Čtvrté republiky", jak o tom básní premiér a prezident, nebo jejich voliči naznali, že s vládními partnery, jimiž jsou ostře nacionalistická LPR (Liga polských rodin) a populistická Samoobrona (Sebeobrana), je pokrytecké mluvit o nových standardech morálky? Dokáže chyb využít podle průzkumů nejsilnější PO (Občanská platforma)?
I když výsledky nejsou jednoznačné a většina polských komentátorů se shoduje, že jde nejspíš o "remízu", několik faktů by mohlo být zajímavých i pro pozorovatele z České republiky. A nejde primárně jen o výsledky. Myslím, že zejména ve srovnání s místními volbami u nás je dobré si všimnout změny, již přináší přímá volba starostů. Je možné vyčítat tomuto systému snahu o "show", či přílišné zdůrazňování jednotlivce, ale podíváme-li se na výsledky v českých a moravských městech, nikde nenajdeme podobně silné a nezávislé osobnosti jako v řadě polských měst – tito kandidáti byli velmi často úspěšní. Ve městech, kde vítěz vyhrál již v prvním kole (čili získal přes 50%), to v 11 z 15 případů (v tom všechna nejpřesvědčivější vítězství) byli nezávislí kandidáti, někteří bývalí členové levicové SLD, jiní s pravicovým ideovým zázemím (jako wroclawský Rafał Dutkiewicz, podporovaný PiS i PO). Vždy jde ale o silné osobnosti ve svém regionu, které se na konfrontační politiku hlavních politických sil v parlamentu dívají kriticky. Chtějí zlepšení životní úrovně svých měst, nikoliv vzletná hesla, jež jsou hlavním mo(to)rem rozmíšek mezi PiS a PO – stranami, jež se původně měly stát koaličními partnery, a po uplynulém roce jsou od sebe tak daleko, že dohoda se někdy zdá být zcela nemožnou.
I když ani toto tvrzení nelze brát úplně doslova. Podobně jako v ČR mohou na místní úrovni existovat koalice ODS a ČSSD bez sebemenších problémů, ani obnovení koalice "POPiS" v případě některých krajů není vůbec vyloučené – a konečně je daleko ideově ospravedlnitelnější než široká koalice v české podobě. To ovšem není případ nejsledovanějšího souboje: bitva o Varšavu měla tři soupeře, všechno vynikající kandidáty (s nimi se, při vší úctě, Petra Buzková porovnávat nemůže). Za PiS dosavadní primátor, a bývalý premiér Kazimierz Marcinkiewicz, který je pro mnohé voliče jednou ze sympatičtějších tváří vládní strany (a není tak svázán s "mesaliančním" svazkem se Samoobronou a LPR), za PO Hanna Gronkiewicz-Waltz, populární dáma, která má za sebou úspěšných osm let jako prezidentka Polské národní banky a následně čtyři roky ve funkci viceprezidentky Evropské banky pro obnovu a rozvoj, a kandidát levice, Marek Borowski, bývalý ministr financí a předseda parlamentu. V prvním kole zvítězil Marcinkiewicz s 38,7%, ale paní Gronkiewicz-Waltz se 34,5% zůstávala stále ve hře. PO doufala ve hlasy levice, protože Borowski v prvním kole získal solidních 22,6% a jeho voliči daleko spíše podporují liberální PO než konzervativní PiS. Oficiální doporučení (které padlo v případě posledních prezidentských voleb, kde Borowski také kandidoval a po neúspěšném prvním kole doporučil "svým" 10% podpořit Donalda Tuska z PO) nepřišlo, neoficální až na poslední chvíli – také proto, že stále není jasné, jak dopadne koalice ve varšavské městské radě. V ní by mohla PO (27 křesel) spolu s LiD (11 křesel – koalice levice a středu) zahnat dosud vládnoucí PiS (22 křesel) pohodlně do opozice. Ještě den před volbami naznačovaly průzkumy vítězství Marcinkiewicze, ale Borowski (i bývalý prezident Kwaśniewski) na poslední chvíli doporučili svým sympatizantům, aby k druhému kolu šli – a pomohli k tomu, co se také nakonec stalo – Varšava má poprvé ženu primátorku, Hanna Gronkiewicz-Walz získala 53,18% při volební účasti 53%.
Ačkoliv PO získala v krajských sněmech 27,2% a PiS 25%, nelze tento výsledek brát jako velkou výhru. I když obě strany mluví o úspěchu, vítězi jsou jiní. Po debaklu v loňských parlametních volbách se vzpamatovala levice, která se místo loňských bratrovražedných bojů (rozpad skandály sužované SLD) dala zase dohromady. Široká koalice LiD – Levice a demokrati – se skládala z SLD, SdP, UP a Demokratické strany, pokračovatelky polské Unie svobody (ve svém názvu mají doménu – "Partia Demokratyczna – demokraci.pl" – což byla originální odpověď na tah politických konkurentů z LPR, kteří jim vyfoukli název Demokratická strana), a získala 14% hlasů. Ještě větším překvapením však byl úspěch nedávno odepisované PSL (Polské lidové strany). Loni získala sotva 7% hlasů a Andrzej Lepper, charismatický populista a vůdce "konkurenční" (neboť také do značné míry na venkovský elektorát zaměřené) Samoobrony už se těšil, jak jeho strana odsune PSL do zapomnění. Ale PSL a jejímu pragmatickému předsedovi Pawlakovi stačilo vyčkávat na chyby Samoobrony – a potom se znovu připomenout jako tradiční partner, rozvážný hráč. Zisk více než 13% hlasů je nejlepším volebním výsledkem od roku 1993, k tomu je nutné ještě připočíst absolutní vítězství v svatokřížském kraji.
Stejně tak vychází jasně i poražení: Samoobrona a LPR. Část jejich voličů získal jejich větší koaliční partner, PiS (to platí spíše pro LPR), protestní elektorát se nesmířil se vstupem do vlády a lavírování v koalici (případ Samoobrony), část voličů se nejspíš zklamaně vrátila k tradiční levici či levému středu – tedy LiD a PSL. Samoobrona získala 5,6% a v 5 z 16 krajských sněmů bude chybět. Liga polských rodin uspěla ještě méně: zisk 4,7% ji často nechal stát těsně za dveřmi a tak bude zastoupena jen ve 4 východních regionech. Jako perličku lze uvést případ varšavského kandidáta LPR (a jejího místopředsedy): Wojciech Wierzejski, známý zejména ostrými útoky proti homosexuálům, získal 1468 hlasů, takže jej předstihl i Waldemar Fydrych, autor tzv. Pomerančové alternativy, recesistického hnutí z 80.let, který vytvořil volební výbor "Moulové a trpaslíci" a dostal 1770 hlasů.
Výsledky ukázaly na stále silnou pozici PiS, problémy jejích koaličních partnerů, ale také na nejednotný postoj uvnitř PO. Platforma bojuje příliš dlouho s PiS, ale tak silná, aby mohla vládnout sama, je jen málokde. Ani spojení s PSL – které samo odvádí cestou kompromisů Platformu od slibovaných liberálních reforem – mnohde nestačí. Koalice s PiS může být vnímána některými voliči jako podvod, spolčení s osobním nepřítelem, proti němuž se PO vymezovala celý uplynulý rok. Spojit se ovšem s levicí reprezentovanou LiD může být pochopeno jako zrada také – tentokrát ideová (a jde o postkomunisty, což sice není karta stejná jako komunisti u nás, ale pořád má svou váhu). Roztržka mezi lídry Platformy, předsedou Donaldem Tuskem a vlivným Janem Rokitou (ten podpořil v 2. kole v Krakově kandidáta PiS), i nejasné vyjednávací pozice na úrovni regionů dobře demonstrují obtížnou pozici, do níž se Platforma dostala. Signály z opačné strany, kdy někteří členové PiS přestávají být spokojení s kultem "dvouosobnosti" dvojčat Kaczyńských, a raději by oslovovali konzervativní, leč vzdělanější a proevropštější voliče vede ke spekulacím o vzniku strany "někde mezi PO a PiS" (za případné účasti Rokity a Marcinkiewicze). I když je to dost divoká spekulace, polská politika již zažila mnohé – a pro většinu zúčastněných by to byla stejně jen další z mnoha stran, kterými již prošli – a při jejich věku a trvanlivosti polských politických uskupení jistě ani poslední.
Polsko tak zůstává rozděleno – na město a vesnici, západní a východní část, liberály a konzervativce. Ale úspěch nezávislých starostů může ukazovat na třetí, smiřující cestu. "Obě" Polska mají svoje plusy a mínusy, a přidávat k rozdělení hodnotící dobře – špatně by bylo stejnou chybou, jako věřit v trvalou nesmiřitelnost těchto protikladů.