Chtěl jsem být: archeologem, cestovatelem, kmotrem mafie, knihkupcem, majitelem hospody, novinářem, pracovníkem v reklamě, překladatelem, spisovatelem, šéfem klubu a urbanistou. Ač se mnohé z toho nesplnilo, každé z oněch přání mě nějak ovlivnilo. Archeolog nejsem, ale historie mě vždycky bavila (alternativní nejvíc). Mnozí cestují víc než já, ale zase jsem pilným hostitelem a díky tomu se mohu dívat i na místa známá cizíma očima (o cestování po internetu nemluvě). Se zločinem se nezaplétám, Mario Puzo pro mě ale zůstává mistrem psychologie i marketingu a human resources. Knihkupectví jsem zavrhl jako podnik neuvěřitelně riskantní (a to i za původního předpokladu jeho spojení s hospodou a klubem), ale i když navštěvuji častěji knihovny, dobří knihkupci mají můj obrovský obdiv. Pár článků už jsem taky napsal, ale rozhodně nechci být považován za novináře. Vymýšlení propagačních sloganů nešlo dělat než jen krátkodobě, bolela mě z toho hlava, a o urbanistiku jsem přišel, neb mám obě ruce levé a nenakreslím vůbec nic. Překládám občas dopisy o kávě a několik rozepsaných veleděl odpočívá v hlubinách šuplíků.
Rád bych se pokusil o zprostředkování zážitků, plynoucích z pravidelného starání se o nejrůznější hosty, kteří se u mě objevují. Je užitečné podívat se občas na vlastní zemi či město očima cizinců. Před rokem uskutečnilo podobný pokus občanské sdružení Brno věc veřejná – a i když hosté byli spíš přespolní, než cizinci, výsledky byly zajímavé. My domácí totiž mnohdy opravdu nevidíme – ošklivé nonstopy v centru, obchody s cetkami nebo rozkopané ulice – to je denní realita, nad kterou už se nikdo nepozastavuje. Na druhou stranu mnohdy ani nedoceníme to krásné či unikátní kolem nás. Vila Tugendhat leží jen pár ulic od mé oblíbené hospody, a poprvé jsem dovnitř vkročil až letos v létě.
Jak jsem se stal polo-profesionálním hostitelem? Jako většinu důležitých věci ve svém životě, ani tuto jsem neplánoval. Dva roky jsem jako dobrovolník pomáhal studentům z londýnské Školy slovanských a východoevropských studií zorientovat se v Brně (obvykle po hospodách). Poté jsem se stal členem serveru Hospitality Club. Jeho zakladatel si věří, že pokud si budou cestovatelé z různých zemí pomáhat a potkávat se, bude to jeden malý krok ke světovému míru. I když to může znít pateticky, je na tom kus pravdy. Pokud získáte nové přátele z jiných zemí, mnohem spíše se oprostíte od národních stereotypů. Mnozí vidí HC jen jako příležitost bydlet v cizině zadarmo. Ale je to mnohem víc – jako běžný turista často nemáte šanci přes průmyslově vyráběný kolorit prohlédnout na pravý stav věcí (respektive, není to úplně snadné). Když se ale dostanete do péče místních, ukáží vám svá oblíbená místa – a to jak známo, je obvykle mnohem zajímavější zážitek než pohlednicová panormata. Jako hostitelé pak máte jinou výhodu – aniž byste se vzdálili z vlastního města, svět přichází za vámi – se spoustou cestovatelských příhod, jiným úhlem pohledu, drobnou pozorností či jen netradiční společností.
S tímto leitmotivem cestování souvisí i jeho druhá podoba, cestování internetové. Jsem názoru, že je skvělé, že jako příznivce hodně zvláštní hudby nemusím být smutný ze stavu českých rádií a hudebního vkusu průměrného zákazníka českých hudebních obchodů. Své přátele mám po celém světě, čtu jejich komentáře, dám na jejich doporučení a obvykle nelituji. Mám radost, když vidím, jak proudí informace a budoucí hitový singl hraje v naší kanceláři měsíc předtím, než se objeví na pultech obchodů. Pro řadu mocných organizací se stávám zločincem, ale svědomí mám čisté. Starý, předinternetový svět si ještě neuvědomil neodvratnost změn, a blokuje nám všem jejich plnohodnotné využití (ať už je to boj proti file-sharingu, nebo třeba nesmyslně předražené poplatky za zahraniční peněžní převody a obdobně nehorázné ceny roamingu). Poukázat na to – to je jeden z cílů festivalu Brno Zoom 2006, na jehož přípravě se podílím – a jež zase znamená jednu hostitelskou roli, která tentokrát protíná cestování skutečné a internetové… Protože – k virtuální realitě je ještě daleko, a nejlepší kamarádi se stejně potkávají v hospodách a kavárnách… Abych si usnadnil život, vybral jsem si podobné téma i pro svou diplomovou práci, která by se měla zabývat sociálními sítěmi na internetu. A tak asi neuniknete ani poznámkám na toto téma.
Tímto tedy nechť je představovací fáze ukončena – a doufám, že moje příspěvky nebudou dlouhé a nudné 🙂
Adam Zbiejczuk
osobní stránka / blog / bloglines / csfd / pandora / youtube / hc / last.fm / slsk : drycocz